Dědic

Dědic je nástupce zůstavitele. Nedostává jen určitou věc, ale vstupuje do jeho majetkových poměrů jako celku nebo do jejich podílu, včetně dluhů.

Z jakého důvodu se dědí

Občanský zákoník zná tři důvody dědění: dědickou smlouvu, závěť a zákon (§ 1476). Mohou působit i vedle sebe, například když závěť pamatuje jen na část majetku a o zbytku rozhoduje zákonná dědická posloupnost.

Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Kdo zemře před ním nebo současně s ním, nedědí (§ 1479). Dědicem může být i právnická osoba, a to i taková, která teprve má vzniknout, pokud vznikne do jednoho roku od smrti zůstavitele (§ 1478).

Kdo dědit nemůže

Z dědického práva je vyloučen ten, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželovi, nebo zavrženíhodného činu proti jeho poslední vůli, například zfalšoval nebo zatajil závěť. Zůstavitel mu však může čin výslovně prominout (§ 1481). Potomek vyloučeného dědice nastupuje při zákonné posloupnosti na jeho místo (§ 1483).

Práva a povinnosti dědice

Dědic může dědictví odmítnout (§ 1485) nebo si vyhradit soupis pozůstalosti, a omezit tak odpovědnost za dluhy na cenu nabytého dědictví (§ 1706). Bez výhrady soupisu hradí dluhy v plném rozsahu, a je-li dědiců více, společně a nerozdílně (§ 1704). Nabytí dědictví potvrzuje soud v pozůstalostním řízení (§ 1670).

Příklad z praxe: syn zdědí po otci chatu v hodnotě 800 000 Kč, ale otec měl dluhy 1 000 000 Kč. Pokud si syn vyhradil soupis, hradí dluhy jen do 800 000 Kč. Pokud ne, odpovídá věřitelům za celý milion.

Rozdíl oproti odkazovníkovi

Odkazovník dostává z pozůstalosti určitou věc nebo právo na základě odkazu. Má pohledávku vůči dědicům, ale dědicem není (§ 1477 odst. 2).